Počet ujetých Km: 488
Přenocování: Neberežnie Černaja
Nad ránem, při našem úspěšném hledání noclehu jsme zřejmě nebyli až tak nepozorovaní jak jsme si přáli, se ani nedivím když Tomáš tak krásně troubil na celou vesnici, a že je ten klakson pěkně hlasitej.
Přišli se na nás podívat. Nuceně jsme tedy začali vstávat a balit s jediným přáním, vypařit se. Přišel i jeden místní hospodář Nikolaj. Dal se s námi do řeči, pozval nás k němu na čaj a na snídani. Opakoval tři věci stále do kola. Abychom si nemysleli, že je nějaký chuligán, že pomáhal stavět telefonní vysílače za vesnicí a že ráno už tu byl, ale nechtěl nás budit. Nechtěli jsme ho urazit, ale čím častěji to opakoval, tím víc jsem začala přemýšlet jestli k němu na návštěvu opravdu půjdeme. Pořád se nám snažil všelijak pomoct a nejvíce když chtěl popojet s pneumatikama, co měl přivázané za sebou, málem ho převrátil i s motorkou.
Na snídani jsme nakonec zašli. Byl hrdým majitelem domku z bílých cihel obehnaného masivním modrým plechovým plotem, plynového sporáku, mikrovlnné trouby, slepic a koz. Měl dceru, kterou se musil pochlubit a ženu co pracovala v bance. Pohostil nás domácím tvarohem ze smetanou, teplým těstovinovým salátem a čajem bez cukru (s třemi polévkovými lžícemi cukru, to tu dělají všude, řekneš že chceš bez cukru a dostaneš tam tři kostky). Chtěl po Tomášovi mobilní číslo, že prý až pojedeme zpátky máme mu zavolat a budeme spát u něj, místa má prý dost. Tomáš si tedy vyžádá i jeho telefon aby mu mohl zavolat, ikdyž asi pojedeme zpátky jinudy.
Čím déle tu jsme, tím více mi lidé připadají přátelštější a ochotnější než u nás. Nejsou líní zastavit se s cizím člověkem a popovídat si, třeba i trochu pozměnit své plány a pomoct mu, třeba najít bankomat. Z bankomatem se nám taky stala pěkná příhoda. Hledali jsme jeden v Kotlasu (což je 10tis až 20tis obyvatel) zastavili jsme na parkovišti a poprosili dvě slečny v červeném autě o radu. Řekli ať jedeme za nimi. Čekali jsme až se otočí a když se před nás dostalo červené auto rozjeli jsme se za ním. Slečny jely pěkně zostra, a mi se shodli že asi nikdy neřídily plně naloženou motorku na takto rozbitých drogách (cestách). Zavedli nás do bočních uliček a já začala pochybovat o tom že tady by bankomat byl. Najednou auto zastavilo, stáhlo se okénko a z něj se vyklonil tmavovlasí chlapec, a pěkně se optal co že chceme. Jediný na co se Tomáš zmohl bylo „Do Prdele“ Pak začal vysvětlovat, že nám slečny v červeném autě chtěly ukázat kde je bankomat, ale my si spletli auta. Chlapec se usmál a prý ať jedeme za ním. Bankomat jsme našli, poděkovali a hoši odjeli. A ponaučení z toho toliko jest „není červené auta jako červené auto“
No co dodat, lidi jsou tu prostě obětavý. Jen jediný problém, který jsme tu zatím mněli, byl se strážci zákona. Nevýhodou jsou ruské silnice, které jsou krásně rovné a člověk prostě nepozná, jestli to auta na druhým obzoru jsou poldové z radarem nebo prodavač lesních plodů. Zastaví vás, vezmou si vás do auta, a Tomáš pak přijde s tím že jim dal 40 dolarů.
Od Nikolaje dojíždíme až v jednu. Jedeme do Kazaně a dnešní cíl je najít internet.
Od tří do půl osmé objíždíme město a hledáme internetové kavárny, obchodní centra atd. MacDonald zklamal Wi-Fi neroboti.
Večer opět naplánoval místo našeho noclehu, způsobem „praporek- nezpevněná vozovka“ a vskutku. Projíždíme vesnicí, která připomíná spíše opuštěnou zahrádkářskou kolonii a zastavujeme, roztřeseni před ukrytým polem, na kterém ve svitu čelovky identifikuji něco jako cukety a v pozadí neurčitou rostlinu. Otáčíme to a jedeme dál, protože Tomáš zase hlásí klaksonem že jsme zde. Stanujeme kousek před vesnicí za březovím mlází, schovaní v oblaku komárů.