Počet ujetých Km:
Přenocování: Na palubě lodi
Je to paráda vstávat a vědět, že dneska tě čeká zase něco nového. Vědět, že tenhle den se na tebe bude řítit, sice se rychlost ubíhajících vteřin nezměnění, ale intenzita zážitků bude pěkně nahuštěná, a ty budeš mít co dělat aby sis zapamatoval alespoň polovinu z toho co dnes prožiješ. Připadá mi, že jediný den na cestě vydá za týden strávený doma.
Dnes je den D, den nalodění. Popluje se po řece Leně a cesta by mněla trvat dva až tři dny. Ovšem skutečná doba strávená na lodí není zatím nikomu přesně známa. Pokud bude v noci mlha, loď zakotví a pokračovat bude až se zlepší viditelnost.
Už v sedm (půlnoc našeho času) musíme přistavit motorku k nalodění a zaplatit převoz a pak, pak čekat a čekat a doufat že vezmou na palubu i mě. V Rusku je sice všechno problém, ale každý problém se tu dá vyřešit. Můžeme jet společně s motorkou a dokonce oba. Na loď se dostáváme něco kolem druhé (sedm našeho času), ale vyplouvá se až kolem šesté. Na lodi panuje klid a pohoda, nikdo se nervuje, proč se ještě nejede. Prostě až se popluje tak se popluje.
Původně jsme si chtěli na palubě postavit stan, ale zdejší řidiči kamionů nás prostě nenechali. Vzali nás do svých aut. Málem se poprali, kdo nás bude hostit. Nabídli volné místo k přenocování a nám nezbylo nic než přijmout stejně jako pozvání od dvaceti-osmiletého, úspěšného kapitána na můstek. Po příchodu, do prostoru můstku, jsme byli varováni, před obětavými řidiči kamionů, kteří se ovšem rádi napijí a to se tu potom i v nejhorších případech zabijí. Kapitán nám sjednal kajutu hned pod můstkem a po celou dubu plavby nad námi držel ochrannou ruku. Ovšem ne všichni jsou takoví. Úkryt před jistou skupinou osádky jsme našli ještě u dvojice mladíků Maxima a Jury, řidiči červeného kamionu napěchovaného melouny, kteří nám nabídli, krom noclehu (i za předpokladu že jeden z nich bude spát na zemi) podělit se o stravu a jejich skvěle vybavenou kabinu kamionu. Takže nás neminulo i večerní promítání fotek z jejich cesty a dokonce i filmu. Děkujeme.
Po vybojování našich věcí od předchozích, alkoholem upravených, nových přátel jdeme spát.
Na následující den jsme spali, jak když do vody hodí. Probudili jsme se až v jedenáct. Naše první kroky vedly na toaletu, a jaké bylo naše příjemné zjištění, když jsme odemkli pevně zamčené dveře. Záchodu pro osádku se tento vůbec nepodobal, naštěstí. Nechybělo zde ani snímatelné prkénko a toaletní papír. Návštěva oné horší toalety, byla osobní výzva, a doba strávená na tomto místě se zkracovala jen na nezbytně nutnou dobu. Jen pohled hrozil infekcí. Až po posezení na tomto lepším záchodě člověk zjistil, že už opravdu potřeboval. Při dlouhém zadržování, hrozí katastrofa. Díky většímu množství požitých melounů, jsme měli nejednou na mále a při nutné občasné fyziologické ventilaci pochopili výraz věty „je to v suchu“.
Zjistily jsme, že se skoro celou noc stálo na místě kvůli mlze. Potom následuje snídaně, mytí motorky, objevení bazénu (malého gumového bazénku pro Andreje, syna Sergeje, hned druhého nejvýše postaveného člena personálu na lodi, tedy hned pod kapitánem) na střeše kap. Můstku, vaření a sledování okolo plynoucí nekonečné tajgy. Když jsem chodila na základní školu, spolužáci se mi smáli, že bydlím až tam co dávají lišky dobrou noc. A tady, tady dávají dobrou noc v lepším případě vlci a v tom horším medvědi. Jen doufám, že nám jednou nedají dobré ráno.
Víte, jaký je rozdíl mezi sibiřským záchodem Klasik, Komfort, a De Lux? Klasik, to je vykopaná díra v zemi. Komfort, je díra v zemi a jeden klacek na opírání. A De Lux, tam jsou ty klacky dva, jeden na opírání a druhým odháníte vlky. Velikost Ruska je ohromující, člověk si to ani neuvědomuje, ale celá naše Evropa se vejde do Ruska čtyřikrát. A to nemluvím o naší maličkaté Republice, a to jsem ještě před měsícem řešila vzdálenost z Prahy do Kraslic, teď mi to přijde směšně blízko.
K večeru jsme zakotvily u města Vidim, zde se mají vylodit tři nákladní auta. Ale bohužel opadla voda (díky týdnu, pro nás, dobrého počasí) a nájezd, který je vysoko nemá kdo upravit, jelikož tu už nikdo není. Takže dnešní noc strávíme zde, a zítra ráno přijede těžká technika a upraví rampu pro vylodění. Pohled mi sklouzne na břeh, který spíše připomíná vrakoviště, a přemýšlím, jak dlouho tu čekali oni. Kapitán nás zve na noční rybolov, ale nejprve na posezení do jeho kajuty a ochutnávání vodky. Dozvídáme se, že Sergej je profesionální boxer, amatérský lovec medvědů a asi dobrý podřízený, protože sám kapitán mu donáší židli a Sergej slušně, jako správně vychovaný člověk, děkuje „díky šéfe“. Do rukou mi je přiděleno pivo a nezbývá jen zírat na etiketu. Je to Budějovický budvar, ale jmenuje se Červená Pastýřka. Tak buď neznám česká piva, nebo je tohle jen na export. Tomáš svírá stakan vodky, upijí a zajídá ho špekem. (než jsme odjeli do Ruska jedl jen rybí a kachní maso)
Kapitán zavelí a výprava na lov ryb může začít. Nejsme jediní, kdo je vybaven moskytiérou a já se konečně necítím jak citlivka se síťkou na hlavě. A abych se náhodou necítila, až moc dobře dostáváme jako správní turisté plovací vesty. Takto vystrojeni nastupujeme do malinké motorové loďky. Je nás tu pět, Já, Tomáš, Sergej, Jury, a Nataša.
Nataša je Rusko-Anglická překladatelka plující ke svým rodičům na návštěvu. Loď vyjde levněji než místní letecká doprava. Jedna letenka stojí 25 000 rublů (Asi 20 000 Kč) Máme tušení, že Nataša vyklidila kajutu, kterou jsme dostali. Děkujeme.
Loďka má na délku dva metry a je poháněna sobeckým motorem. Nastartovat se mu nějak nechtělo, tak mu Sergej musel pomoct. Tomáš pronáší známou hlášku „čím větší oprava, tím větší kladivo“ A kap. Jury ho opravuje „každá oprava chce velké kladivo“. Za clonou hustého dýmu se na chvilku ozve hukot motoru a potom nadávání Sergeje. Kapitán nám vysvětluje, že v Rusku není na rybaření na udici žádat o rybářský lístek a lov v lese se tu taky asi moc neřeší. Žije se tu prostě z toho, co příroda nabízí. Najednou nás opět ohluší řev motoru, zahalí oblak dýmu a z něj se vynoří Sergejův blažený úsměvem. Hotovo, kapitán přebírá kormidlo a zamíří proti proudu řeky do mlhy.
Z rybaření jsme si přivezli pár malých ryb, štípanců od komárů a Tomáš i malou opičku. Prokládal vodku s pivem a rozbolela ho hlava. Ubíráme se do kajuty a Sergej s kapitánem, Natašou a lahví vodky míří do sauny. Tomáš usíná s blaženým výrazem ve tváři a já jdu psát (musím dopsat několik minulých dnů).
Ráno mě z nádherného snu o životě v dřevěném srubu kdesi v horách s koňmi a tažnými psy vytrhne kovové skřípění lodního trupu o kamenné dno. Asi už dorazila těžká technika a upravila nájezd pro kamiony a loď teď kotví. Bleskne mi hlavou, půjdu fotit, ale to je asi poslední myšlenka než se znova propadnu do spánku. Znovu se probírám v deset hodin (tři našeho času), kouknu na Tomáše a jde vidět že ten má ještě půlnoc a asi mu dnes nebude dvakrát hej. Potichoučku opouštím kajutu a stoupám na můstek, kde slouží Sergej. Při pohledu s můstku na přední palubu zjišťuji, že loď, kterou jsme tlačily před námi (na které byli naši dva kamarádi) je pryč. Na otázku, kde je loď, mi je odpovězeno, že jsme je nechali na místě nočního kotvení, že jedeme vyložit dva kontejnery a pak se zase vrátíme. Vracím se do kajuty a Tomáš už je vzhůru, sděluji mu novinky a oba míříme opět na můstek. Akorát v čas, přijíždíme k překladišti kontejnerů. Břehy jsou opět plné vraků a hladina je o poznání níž, než byla v posledních týdnech, soudě podle čar a usazenin na březích. S toho důvodu jsme taky museli dojet s kontejnery až sem. Jinak by se vykládali na stejném místě, jako budou vyjíždět náklaďáky.
Celou operaci pozorujeme ze střechy kapitánského můstku. Je krásné počasí, vyhřívám si kůží na sluníčku, užívám si teplých slunečních paprsků a pomalu se propadám do spánku, když v tom na mě přistává studená sprcha ledových kapek. Malý Andrej se probudil a nenašel si lepší zábavu než polévání polo-spících lidí ledovou vodou.
Cesta sem trvala dvě hodiny, vykládání hodinu a půl, cesta zpátky nám zabrala jen další hodinu a půl. Jenže teprve po našem příjezdu doráží bagr a začne upravovat onen nájezd. Stačí mi deset minut pozorovat co se děje a je mi jasný že to bude ještě na dlouho. Tahám Toma ze sprchy a jdeme se koupat do řeky. Voda není studená, jak bych na silně tekoucí Lenu řekla, a my si chladíme spálená těla v proudu vody. Když nechcete, aby vás řeka odnesla daleko po proudu, musíte plavat pěkně zostra. Plácáte se ve vodě a pak zvednete hlavu a jste pořád na stejném místě. Hrozně demotivující. Koupeme se něco málo pod hodinu, ale bagr stále není hotov. Jdeme vařit oběd. Náš benzínový vařič není dvakrát vhodný pro provoz v kajutě, tak se naše vaření odehrává na přední palubě, kde není tolik lidí. Ale i tak Tomáš neunikl misce polévky, která mu byla vražena do rukou poté co šel do kufru na motorce pro suroviny. Podává se rýže s tuňákem a polévka, jak jinak než s pytlíku.
Následuje oddych na kajutě. Ležím na břiše a jediné co teď vnímám jsou plameny na mých zádech, ale koho by napadlo brát si sebou na Sibiř opalovací krém nebo plavky, by to měly napsat do příručky pro cestovatele po Sibiři. Samým přemlouváním sama sebe, že mě vlastně nic nebolí, usínám. Probouzím se příšerným dusnem a nedýchatelný vzduchem. Mizíme na palubu, na čerství vzduch, kde fouká větřík. Poté jsme pozváni na meloun a na sledování filmu u Maxima a Juryho. To je ale extrém na cestách po Sibiři, co?