Den 27

Počet ujetých Km: 574

Přenocování: Njurba

Brzy, fakt hodně brzy, nás probouzí klepání na dveře. Je 6:00 (22:00 našeho času). Kapitán nám přišel oznámit, že můžeme opustit loď. Zakotvili jsme v Lensku. Nechápu, že když člověk opouští místo kde strávil několik dní, připadá mu, že má mnohem víc věcí než předtím. Odnášíme je téměř na desetkrát, a vytáčení se na úzkých, příkrých schodech mi nepřijde jako přirozený pohyb pro dvounohého tvora. I bez zavazadel Tomáš absolvoval slideování po kovových schodech zadnicí už včera a já bych si tento nový druh sportu klidně nechala ujít.

Vše je na motorce a můžeme vyrazit. Hurá, konečně zase na dvou kolech, ještě natankovat a může se jet. Ale ouha, nejspíš osamocený a nudou se kousající policista za vidinou rozptýlení a získání nějakého toho dolaru zdvihá svou nelítostnou zbraň, dřevěný černobíle pruhovaný obušek, a my jsme donuceni zastavit před zdviženou závorou, za kterou se táhne jen prašná cesta mizející za obzorem mezi les rozestoupeným jak moře před Mojžíšem. Opakuje se to samé jako už tolikrát před tím, stejné otázky odkud a kam jedeme, kolik má motorka spotřebu, jak rychle může jet, kde je překlad řidičáku, proč jedeme zrovna na motorce a spoustu podobných otázek, prostě si chtěl jen popovídat.

Kontrolu máme za sebou a teď už opravdu naše kola míří po té prašné cestě mezi hradbami borových lesu tam za obzor. Teď mi Tomáš připadá tak trochu jak hrdina z pravého amerického filmu, s kamennou a hladce oholenou tváří mířící za svým cílem i přes problémy, které stejně vždycky zvládne s přehledem a chladnou hlavou. Až na tu oholenou tvář, protože ta jeho žiletku neviděla měsíc. A s tím cílem to taky nebude tak slavný, protože to jsem ještě netušila, co nás v následujících deseti hodinách čeká za průsery.

Po hodině drkotání se dostáváme k prvnímu brodu na cestě. Tomáš, za vidinou konečně nějakého adrenalinu, míří přímo přes řeku a nic už ho nemůže zastavit v cestě, jen ten hlubokej písek v prostřed řeky, do kterého jsme se zavrtaly do půl kol, no a možná ještě ty kanistry benzínu, které jsme ztratili a teď si to pěkně plují po řece.

Úkoly byly rozděleny jasně, já jdu lovit kanistry a Tomáš zatím odstrojí věci z motorky. Letmý pohled na výraz lidí stojící na břehu mě utvrdil v názoru, že si myslí něco o duracích (blbcích) a jestli nevíme, že ten náklaďák co stojí na břehu, převáží osobáky na druhou stranu z určitého důvodu.

Má výprava za plujícími kanistry se začala na pravé straně řeky. Prorážela jsem si cestu písečnými dunami a bujnou zelení, střídavě úspěšně odháněla létající hmyz a doufala, že řeka za dalším ohybem zmírní tok. A taky že jo, jenže k mojí smůle byly kanistry blíže k protějšímu kraji a řeka se tu nedala přebrodit. Tak zase pěkně svižně zpátky k brodu a na druhou stranu. Na brodu míjím Tomáše a ten se mě optá jestli kanistry plují po řece dál, jestli se nezasekly třeba o stavidlo. S mírně nepříjemným a nechápajícím pohledem (tak jak to umím, když jsem naštvaná) se zeptám, jestli si myslí, že na řece kde není most bude někde nějaký stavidlo a pokračuji v cestě. Plující balíček se mezitím posunul k další zatáčce a naštěstí se dostal mimo silný proud a přibrzďuje se o břeh. Obcházím zátoku, plnou mrtvých mušek, dobře jim tak potvorám, a občasným pohledem kontroluji polohu cíle. Jenže když už jsem skoro na místě, a zvednu pro jistotu oči, zjistím, že tam co do teď byl, už není. Rozebíhám se k břehu řeky a skáču rovnýma nohama z metru vysokého náspu do vody. Na poslední chvíli a držím je, a to už jsem se nechtěla namočit víc. Pomalu se vracím k brodu a užívám si studenou vodu v botách. Je zase něco kolem 30 °C. Tomáš mezitím dostal motorku na břeh a vydal se mě hledat mezi zmiňované písečné duny, slyším kvílení motoru.

Stav škod je přebroušené stahovací popruhy na kanistry, zase uražené čidlo ABS (teď už víme, že krytka, nad kterou jsme mávli rukou jako nad zbytečností, by byla užitečná), namočení jsme až po pás a nejspíš máme kufry plné vody. Zadní kolo se netočilo, díky malým kamínkům, které se dostaly mezi kolo a zadní vidle. Jinak bychom to klidně mohli projet, ne jako ten řidič Nivi, který si to nesmyslně namířil obloukem proti proudu mimo brod a zahrabal se tam. Teď se znova dívám na obecenstvo na břehu a jde vidět, že o ty dva blázny na motorce už ztratili zájem. Teď je na prvním místě Niva a její řidič, který se courá na břeh pro pomoc.

Za další hodinu přijíždíme k dalšímu brodu, a vytrestáni zbrklostí si jdeme najít ideální místo na průjezd. Povedlo se, přejezd bez problému. Až na výměnu názorů o tom, která část řeky je na brodění nejlepší. Na konec jako řidič vyhrál zase Tomáš. U Krestjachu se znova cesta střetává s řekou, ale tady už je přívoz. Na druhé straně navštěvujeme obchod, obědváme a opět neunikneme zdejší pozornosti. Po vylodění v Lensku jsme na Jakutském území, a zdejší obyvatelé jsou potomci eskymáků. Přijíždí Uaz a z otevřených dveří se ozve „od kuda vy přijechali“ Tomáš odpovídá tak jako už po sté „z Pragy, my z Čechie. Braťa Slované“ hned co tuhle větu dořekne se na mě otočí ale já už mám záchvat smíchu, tudíž ve mně oporu a vážnost nenachází a také se neudrží. Před námi tedy stojí novodobí Eskymáci v Ruském Uazu se zlatými zuby (což je v Rusku asi nějaký druh zubní módy, protože je má každý druhý a to ne jeden, ale většinou minimálně tři vedle sebe) a na střeše auta krabici od LCD televize. Za 100 km je U města Suntar další prám.

Na cestách se tu válí několik tun volného materiálu, do kterého když vjedete špatně udržíte stopu a lehce se může stát že ztratíte rovnováhu. Tak jako se to stalo nám pří 70 km\h. Rozkývalo se nám přední kolo a začali jsme tancovat v štěrkopísku. A neudrželi to. Odnesl to jen kufr a Tomáš si narazil nohu. Kufr se nám jaksi sroloval. Ale i to se dalo řešit, protože jsou hliníkové, Tomáš ho vyklepal. Po 100 km je most z pontonů a za dalších 70 km prám do města Ňurba. Když se Tomáš zeptal, co stojí přívoz, obsluha se ho na to, kolik bys dal. Vytáhl padesát rublů, ale mladík je nepřijal, prý nezabíráme skoro žádné místo tak nemusíme platit. Na tom prámu jsme jeli sami a půl hodiny po jejich „provozní době“