Počet ujetých Km: 0
Přenocování: Njurba
Ráno jsme se probudili úplně polámaní. Nevěděli jsme kde jsme a ani kde je naše motorka. Já mám teplotu a Tomáš hlad. Zašel do vedlejšího obchodu a přinesl snídani a popis toho jak se ve třicetipěti stupňovém horku prodávají ryby. Před prvním obchodem, který prodává jen jeden druh chleba a nic víc, stojí paní v bedýnkách naskládané čerstvé ryby, ale o jejich čerstvosti musíte polemizovat hned po prvním nadechnutí, protože ona paní rozhání odér linoucí se z ryb vystavených na přímém slunci. Je devět hodin a nějakou tu hodinku tam ty ryby asi už leží. K snídani je naštěstí chleba se sýrem a čaj.
Tomáš pak odešel zavolat taxi, na druhé straně se ozvalo „tak to jste vy ti Češi s tou motorkou, pošleme vám auto a tady už na vás bude čekat náš technik, zavede vás k motorce a poté odtáhne do servisu“. Už se doslechli. Tomáš odjíždí a já mám za úkol zůstat v posteli, žádnej problém, usínám a jen občas mě probudí nahlížení paní domácí, které Tomáš řekl, že mi není dobře a ona se bála jestli ještě žiju.
Ukázalo se, že taxi služba patří Janě, manželce Oljese, majitele autoservisu a obě firmy mají stejné sídlo. Baterie na naší motorce odešla a musela se nahradit jinou, ale tady gelovou baterii nemají. Pořizujeme dvě baterie s elektrolytem a jelikož na motorce není dost místa, je jedna umístěna do boční kapsy tankvaku. Tomáš ještě sám opravil kufr a potom mě přišel vyzvednout. Byli jsme pozváni k řece a potom na šašlik. Ale nevím jestli můj žaludek bude schopen pozřít cokoliv. Sedím na zadní sedačce třídveřové Toyoty, oběma rukama se pevně držím sedačky před sebou a zírám co je všechno možné na cestách ve vesnici, pokud se tomuhle ještě dá říkat cesta. Jedna díra překrývá druhou a ztrácí se ve třetí, která je proti té čtvrté poloviční. Auto drhne prahy o hrany děr a já už vím proč tu auta nemají plastové blatníky a místo toho jen odkryté plechy a světla. Prostě je urvaly. Najednou přidáváme, řítíme se padesátkou a předjíždíme auto, které se vyhýbá krávě kálící na cestě. Následuje zatočení přes ručku, let přes násep skrývající vodovod a brzdění před domem. Dalo by se říct doslova, zastavím se na skok. Takhle špatně mi bylo naposledy na řetízkáči v šesté třídě, ale to jsem před tím snědla čtyři cukrové vaty, teď jsem byla na lačno. Ke stavu cest nám byl jen přeříkán Ruský vtip. „ Rusák, Polák a Němec se hádají u koho jsou rovnější cesty. Polák povídá, já můžu položit plnou sklenici vody na přístrojovou desku a během jízdy se nic nerozlije. Němec povídá, to nic není. Já na plnou sklenici můžu položit lodičku a na ni ještě kompas a ten se ani nehne. A Rusák říká. To pořád nic není. Já u nás můžu strčit cihlu na plyn a na zadní sedačce se věnovat manželce.“ Tak hluboké koleje tu mají na meziměstských cestách a co je ve vesnici je rok od roku horší. Před dvaceti lety tu byl ještě asfalt. Ale díky mrazům, které tu někdy dosahují až mínus šedesát pět stupňů. O zámrzné hloubce se tu nedá ani mluvit, mají tu věčně zmrzlou půdu ve dvou metrové hloubce. Takže když pohřbívají lidi do vykopaných hrobů. Jejichž hloubka se blíží k oněm dvou metrů, kdy se nerozloží, ale vlastně jen zmrznou. Taky odolnost školáků se jaksi zvýšila. Do školy nechodí když se teplota dostane na padesát stupňů.
Posezení bylo moc příjemné, nakonec i žaludek dovolil a já ochutnala výborný šašlik se salátem a sýrem.
Po návratu na ubytovnu jsme chtěli zaplatit za nocleh, ale bylo nám řečeno, že jsme hosti a my že neplatíme. Kdo by měl jiný platit nežli hosti. Ale hádání by stejně nepomohlo a na zaplacení druhé noci už jsme se shodli.