Počet ujetých Km: 269
Přenocování: U opravářů cest kousek od Viljujs
Budíček v devět, Tomáš jde volat taxi a já v klidu balím, ale to ještě nevím že to ten taxikář stihne za necelých pět minut, raději ani nechci vědět jak rychle jel. Vyzvednutí motorky z dílny našeho automechanika je naplánováno na desátou a my přijíždíme za pět deset. Přiděláváme naše harampádí na již pojízdnou motorku skoro hodinu, potom přímáme pozvání na snídani. Loučení, výměna kontaktů a jsme zase na cestě.
Při tankování nám řidič jedoucí z protisměru oznámí, že za čtyřicet nebo čtyřista kilometrů bude trochu bahno. Což do českého překladu znamená, že se prašná gruntovka změní v moře bahna plné vyjetých měkkých kolejí. Ale třeba taky ne.
Před námi je ještě tři prámy. Přesně načasovaný příjezd na břeh řeky, bez zastavení najíždíme rovnou na palubu prvního z nich, který je ve vesnici March. Je zvláštní jakým způsobem jsou pohánění. Není to sice na ruční pohon, ale že naloženou palubu nákladními auty a osobáky bude pohánět malinkatý motorový člun, bych taky nečekala. Na člunu je přitlučená dřevěná bouda a ten je přivázán k samotnému prámu lany. Vypadá to fakt směšně.
Když přijíždíme k dalšímu prámu, na břehu už stojí téměř deset aut. A majitel lodi si nejspíše dává dvacet v kovové boudě ztlučené na přídi, ze všech možných děr vykukují bublinky izolační pěny a z komína se kouří. Venku začíná pršet a představa na čekání, které může být (podle již čekajících) i čtyř hodinová mně nijak netěší. Najednou se z davu motajícím kolem naší motorky vyhrne robustní zarostlý domorodý Jakut a vehementně mává na nás dva a naší motorku ať jedeme na palubu. Parkujeme motorku již nacvičeným způsobem. Tomáš přidává plyn, když chce do předu, a když chce do zadu já táhám. Chlápek nás táhne do té plechové boudy, posadí nás na dřevěnou palandu a do ruky nám strká hrnek s horkým čajem. Paráda, to jsem potřebovala a Tomáš se taky netváří že by se nějak bránil. Upíjím a až po pootočení hrnku, zjišťuji, že se mi přilepil neurčitou hnědou hmotou na ruku, ale co hlavně že je teplý. Z Evropského standartu už jsem polevila na hranicích s Asií. Na palandě nad námi se ozve ospalí hlas „A odkud jste k nám přijeli, a jak dlouho už jste necestě“ (po překladu) Až teď mi došlo, že nahoře někdo leží. Mezi mojí a Tomášovu hlavu se ohne hlava z horního patra. Zazubí se a zasvítí dvěmi zlatými zuby. V budce je tedy, i s námi, šest lidí. Ale zařízená je to se musí nechat. Nechybí tu kamínka z kovového sudu s přivařeným železným komínkem a plotýnkou, botníček plný mokrých, špinavých bot, spoustu nádobí a samozřejmě děravých dek. Venku už někdo nedočkavě troubí a z budky se vykloní jeden z našich hostitelů, zahuláká pár slov a zase se otočí na nás. Dopijeme čaj a raději se suneme k motorce, na palubu přijíždí i auta z pevniny, které do teď čekali na břehu. Připraveni k vyplutí, ještě vybrat peníze za převoz (po nás nikdo nic nechce a ani to otázce kolik za převoz se nedočkáme odpovědi, jen mávnutí rukou) a druhý břeh volá.
Cesta ubíhá pod koly, já se pere z ospalostí a Tomáš s řidítky motorky, které si dělají co chtějí a Tomáš má co dělat aby mu přední kolo nezajelo do ztěžklého štěrkopísku nebo bahna, který tvoří na cestě až dvaceti centimetrové řádky. Vlastě se celá jízda podobá jízdě v bramborovém poli mezi řádky. Vyhrávám nad spánkem a pozoruji Tomášovo počínání se střídavě staženýma půlkami a křečovitým sevřením dlaní na tankvaku před Tomášem. Občasné tancování zadního kola při rychlosti sedmdesát kilometrů v hodině mi nedělá dobře. A vím proč, jeden pád už jsme absolvovali a podruhé už nemusím. Ale neušli jsme tomu. Před námi na cestě se za mírnou zatáčkou objevilo tmavohnědé pole a než jsme stačily zpomalit na bezpečnější rychlost, zadní kolo si už užívalo jízdu z prava do leva. Ve snaze vyrovnat směr jízdy Tomáš vyrovnával stabilitu motorky nohama a když už to vypadalo, že zůstaneme na levém boku motorky a pomalu zastavíme u krajnice cesty, motorka se převrátila na pravý bok a nás katapultovala před sebe. Nic se nám nestalo, když nebudu počítat hvězdičky, které jsem viděla při nárazu hlavou o cestu a tím i prasklí šroubek na mé přilbě, Tomášovo naraženou nohu a v neposlední ředě prasklou přídavnou baterii v pravé brašně. Což jsme zjistily až po pokusu o nastartování, který byl samozřejmě neúspěšný, protože, se zařazenou rychlostí bez spojky nenastartujete, ale to, že tam máme rychlost jsme přišli až po odmontování a slepení rozbité baterii, když startování pořád nefungovalo. Ale kdybychom nastartovali hned, asi bychom si nevšimli že nám teče kyselina do brašny a pokračovali v jízdě.
Cesta ze štěrkopísku plynule přešla stádium hliněné břečky, začala vysychat a postupně se změnila jen ve dvě koleje v písečné pláži. Na motorce máme pořád nazuté pneumatiky spíše na pevný podklad a o ovladatelnosti řízení si můžeme nechat jen zdát, ale protože už se blíží večer najdeme místo na přenocování a měnit vzorek budeme až ráno. Do toho všeho nám začínám problikávat kontrolka na olej když hladina oleje je v normě, a ze stavem naší jedné baterie to taky není slavné, při každém chcípnutí riskujeme, že už nenastartujeme.
Nocleh jsme našli. Zastavily jsme u objížďky rozestavěného mostu a stavaři, kteří mají
kousek odsud omni buňku nám dovolili postavit stan a co navíc, pozvali nás na čaj a nabídli nám i večeři.
Kolem nás poletují komáři, mušky a pobíhají dva psi neurčitého plemene. Nerozumí Rusky ale Jakutsky. Jeden se jmenuje Čingischán a druhý, no to už ani nevím. Milý pejsci, až na to, že po přivázání už se nechtějí nechat hladit. O tom se přesvědčil Tomáš, kterému se do ruky zakousl sám ČINGHISCHÁN. Ale bylo to jen malé kousnutí. Jdu postavit stan a ošetřit Tomáše. Ten usíná a já mám ještě jeden úkol. Po dnešním pádu se nám utrhl zip na tank vaku a celí se páře. Zašívám ho do půl jedné (u nás je 16:30) a pak slastně usínám.