Počet ujetých Km: 539
Přenocování. Jakutsk
V deset hodin vylezl Tomáš ven a začal měnit přední pneumatiku. Já jsem se zabalila do spacáku a začala psát, opravdu psát není to překlep. Po hodině mi přijde oznámit, že už bude hotov a já začínám balit stan a vše co je vněm.
Věci jsou sbaleny a připraveny, ale Tomáš ještě není úplně hotov. Problémem se ukázal mnou odmontovaný tank vak, který se těžce přidělává, taky Tomáš pěkně supí. Do toho nás zase žerou všudy přítomné mušky, které podle mého zjištění žerou jen nás dva. A aby toho nebylo ještě málo, po naložení všech věcí na motorku nemůžeme nastartovat. Cestáři, kteří se vracejí na oběd nám přes startovací kabely nabíjejí a startují motorku a Tomáš jim za odměnu odře kufry blatník. Dalo to práci, ale odjíždí.
Na nedaleké benzínce tankujeme a opodál snídáme v kafé, kde se také dozvídáme že před několika dny tu byli dva Angličané. (víme o nich už od Bracku, napsal nám to Bolot, človíček od kterého máme mapu road of bones, bydlí v Jakutsku a tam se sním máme setkat).
Máme za sebou úsek písečné cesty, která vedla přes les rostoucí z písečných plání pokrytých mechem. Výška písku, vedle vyjetých kolejí, se tam pohybovala od pěti do dvaceti centimetrů. Jestli ještě někdy uvidím tolik písku na cestě asi dostanu kopřivku. Ale co se musí nechat, pneumatika Dakar od Mitasu byla pro tuhle cestu jak stvořená, takže po přezutí už byla jízda mnohem méně náročná, měli jsme přezout dřív.
Pomalu se dostáváme z písečné zóny a tu nahrazují rovné pláně plné modřínových lesíků a malých jezírek nad kterými přelétávají ptáci a loví rybky. Pomalu se trhají i černě hrozící mraky a začíná svítit slunce. Krásný pohled.
Pauzu si dopřáváme u malého obchodu, kde si kupujeme hlavně pití. Telefonát Šárce a pokračuje se dál.
Začíná se šeřit a optimizmus nás zase na pár chvil opouští. Cesty jsou sice široké na dvě auta, ale vyjeté pevné koleje jsou tu jen jedny a ke všemu už se zase příšerně práší. Každé protijedoucí auto na vás vrhá oblak prachu a vy jste donuceni téměř zastavit protože nevidíte ani metr před sebe. A o kvalitě a předvídatelnosti stavu cesty se nedá ani mluvit.
Jedeme a před námi je v celku rovný a přehledný úsek cesty. Na jednou se proti nám zpoza horizontu vyřítí náklaďák (lze poznat jen podle hlučnosti a obrysových světel) světla samozřejmě dálková a že by chtěl nějak zpomalit se nijak nezdá. Míjí nás asi v osmdesáti kilometrové rychlosti a nás zahalí oblak dusivého prachu. (Až do teď je to běžný obrázek při míjení auta na runtovce) Ale při zpomalování naší rychlosti cítím, že začínáme poskakovat a různě balancovat. Prach začíná opadávat a vlevo vedle nás se začíná rýsovat hromada kamení a hlíny. Prostě se v prostředku cesty vyskytl neuježděný stavební materiál.
Naše utahané oči civí zpoza, natolik odřeného plexi, že vidíte mlhu, i když není, já se snažím neusnout, a soustředíme se na cestu v ubíhající v šeru tmi a prachu a rozpoznávání děr v oslňujícím svitu těch protijedoucích aut. Utaháni a zaprášeni zastavujeme na večeři u jediného kafé po cestě. Na místě už stojí asi deset aut a malá místnost o pěti stolech je plně obsazena. Tomáš si jako lépe Rusky mluvící polovina naší výpravy stoupne do fronty na jídlo a já hlídám motorku. Po půl hodině čekání přichází Tomáš se skleslým pohledem a povídá „Tak jsem si vystál frontu abych zjistil že už nic nemají“. Tak se pokračuje bez večeře.
Dvacet kilometrů před městem začíná asfalt, který s nenuceným smíchem vítá celá naše posádka. Do Jakutsku přijíždíme v půl druhé ráno. Přijíždíme, je silné slovo. Jedinou cestu kterou nám ukazuje GPSka zavřeli a opravuji, takže projíždíme bočními cestami a drkotáme se po děravých prašných uličkách. Narážíme na otevřený obchod a nakupujeme jídlo. Večeře na schodech u obchodu a pak následuje hledání penzionu.
Projíždíme večerním městem a hledáme centrum. Malé dřevěné domečky stojící u cesty lemuje plynové potrubí vedené ve výšce jednoho metru na místo plotů a vjezd do dvora bude nejspíše místo kde se trubky kolmo zvedají k nebi aby se po dvou metrech zase ohnuli k zemi a pokračovali k dalšímu domku. Plynule projíždíme městem a domky se zvětšují a pak zase zmenšují. Projeli jsme městem a začínám tušit co má Tomáš v úmyslu, chce spát ve stanu ale to se mi moc nelíbí, protože zítra musíme jet do servisu a to znamená buď sundávat věci teď, ráno je dávat znovu na motorku a v servisu znova a znova, nebo je sundat teď někde v penzionu a po celou dobu objíždění servisů je nechat v klidu na pokoji. Nehledě na to, že se máme setkat s Bolotem. To se mi pak nemůže divit, že jsem nevrlá. Nakonec ale přeci jen jedeme zpátky do města a po optání na ubytování jsme nasměrováni do hotelu u letiště.
Za pokoj pro dva, se záchodem na chodbě (bez prkýnka a papíru), se sprchou v prvním patře (bez komentáře v Maroku to bylo horší), s dveřmi, které nešli zavřít, postelí, která vrzala při každém otočení ve spánku takovým způsobem, že vás to probudilo a snídaní obsahující kolečko salámu, kaši žlutou nebo kaši hnědou, máslíčko, trojúhelníček sýra a dva kousíčky tvrdého chleba na osobu stálo ubytování 800 Kč na noc. No ale hlavně že se šlo spát.