Počet ujetých Km:335
Přenocování: Kdesi u cesty Road of Bones, vprostřed ničeho (jen tajgy)
Spaní v tanku docela dobrý, jen ty úzké lavice bych reklamovala. Když jsem se chtěla otočit, praštila jsem se o stolek přivrtaný ke stěně a málem jsem spadla na zem. Vyčistit zuby a jedeme, ale za sto metrů nám začne plavat přední kolo, píchli jsme. Tomáš se vrací na benzínku sám a já jdu pěšky. Než dorazím, Tom vyměnil duši a já se raději ani neptám jestli zkontroloval proč jsme píchli, jedeme. Andrej nás doprovází a ukazuje nejlepší místo na přebrodění řeky která má jen málo vody a na šířku svého koryta (40m) se rozlila tak že sahá jen po kolena, Tomášova, já se totiž vezu v té rezavé Nivě. Ani si moc nenabral, šikula. Andrucha si pořád myslí, že se nám nepodaří projet a budeme se muset vrátit stejnou cestou, bude na nás čekat.
Cesta je nádherná, vlní se v 1500m.n. m. mezi vrcholky hor, které jsou tu až kam oko dohlédne, pláněmi a modřínovými lesíky a mezi říčkami a řekami. Svítí nám sluníčku, jen na obzoru se lesknou bílé mráčky, ale vzhledem ke kvalitě cesty se jich nemusíme vůbec bát, jak řekl Tomáš „na večer jsme v Susumanu“. Ó jak my byli naivní.
Kvalitní pevná cesta, která ani tolik neprášila, nás vedla přes vysídlené, prázdné vesničky, které byly méně či více rozbořené (na jejichž evakuaci, poté co v zimě vypadl proud, byla povolána celá armáda), kolem poustevníka (který nebyl zas takový poustevník, protože jeho žena či přítelkyně držela v náručí mimčo a měli návštěvu), až do Tomtoru. Tomtor je považován za pól chladu a teplota tu nejníže klesla na pěkných mínus sedmdesát dva celých pět, teda ne nám, naštěstí. S mosty na této cestě nelze moc počítat, a na to jsme byli také připraveni, takže menší brody nám vůbec nevadily. Akorát, když jsem si poprvé stoupla do té čistě průzračné vody tekoucí přímo z hor cítila jsem hladinu ledové vody jak mi pomalu natéká do bot a zalévá mi je od palců až po kotníky.
Po přejetí do Magadanského regionu jsme narazily na pěknou díru na cestě, nebo spíše jámu jako stodola. A narazily také není to správné slovo spíše vletěli. Jeli jsme sedmdesátkou a „kráter“ táhnoucí se přes celou šířku cesty jsme zpozorovali na poslední chvíli. Byla to pěkná rána, jediné na co si vzpomínám, je že jsem viděla tu obrovskou díru a věděla, že jí nepřejedeme, hlavou mi blesklo že zlomíme kolo anebo při nejmenším budeme mít rozbitý ráfek. A v následující vteřině jsem cítila jak mi něco hodně tvrdého a těžkého tlačím pořád větší a větší silou na nohu, jak mě to táhne a teprve potom jsem se zastavila na zádech noha se my vysmekla a já popojela dva metry za motorku.
„Jsi celej?“
„Asi jo, co ty?“
„Nevím asi taky. Jen mě trochu bolí noha“. Následoval výbuch smíchu na obou stranách a kontrola škod.
Pajdám kolem motorky a obhlížím co jsme rozbili, do nohy se mi vrací krev a zjišťuju, že to není jen trochu. Začíná to nabírat na síle a já bojuji o sundání boty z nohy dokud to ještě jde. Au, normálně to bolí. Noha mi natéká a začíná se podobat konvi a ne mojí nožičce.
Urvali jsme kufr a vysypali se z něj věci, také i šedou ruličku s lepidlem. Povídám „ Asi jsme přišli o tlumič“ ale Tomáš mě uklidňuje že to nepatří k motorce ale do kufru. Nic se jí nestalo a nám v celku taky ne. Po opravě kufru, mírně otřeseni, pokračujeme s vidinou, že to špatné, máme už za sebou.
Po této šťastné příhodě jedeme s přilepenýma očima na cestě a každou zatáčku a horizont vyjíždíme s respektem. Intenzita výskytu vymletých kaluží se zvyšovala a naše rychlost se úměrně jejich počtu snižovala. „Bacha díra“, „Díra“, „ Dírka“, „Kráter!!!!“ naše komunikace se scvrkla. Zastavily jsme před ještě větší dírou, než kterou jsme přeletěli. Úprava terénu holýma rukama, protože tu lopatku co jsme si chtěly, vzít jsme nevzali, a následné překonání prudkého metr a půl hlubokého klesání a prudkého stoupání.
Jenže těhle děr, a jim podobných jsme měly najít ještě několik desítek. Každá trochu jinak hluboká, dlouhá, některé jsme nemuseli ani upravovat a u jiných bylo třeba i matematických výpočtů rychlosti na vyjetí prudkého stoupání. No prostě propadlá vozovka.
Jenže kdyby tak tohle byl jediný problém, který na této cestě budeme řešit. Slyšeli jsme o výskytu jednoho zdejšího vzácného druhu, který se v takové míře nevyskytuje jinde na světě, naštěstí. Mělo jít o veliké louže, ve kterých se lehce utopí i náklaďák. Takže, když jsme přijeli k první dvojici louží na cestě, slezla jsem z motorky a šla louži projít, abychom věděli jak je hluboká a co se skrývá na dně. Moc se mi do té bahnité vody nechce, ne že by mi vadila voda v botách, tu už tam dávno mám, ale čistou a ne tenhle hnědej hnus. Po prvním kroku mi voda sahá jen po kotníky, ale už při tom druhém se propadám při šlápnutí na prázdno a hladina hnědé vody se mi zastaví v půli stehen. Tak prostředkem to asi nepůjde, navíc dno je plné bahna a mně tam uvízla noha. Zkouším to při kraji a po přebrodění naviguji Tomáše, kudy má jet. První louži máme za sebou. Druhou přecházím také při kraji, ani nezkouším jinou variantu a ukazuji kudy se má jet. Ale Tomáš si to zkracuje, aby se nemusel tolik tlačit na kraj jede o půl metru více v pravo. Ale to byla fatální chyba. To půjde, pomyslím si a vtom okamžiku se Tomáš a přední kolo motorky ztrácí ve vodě. Celá přední část motorky až po plasty je ve vodě. Okamžité vypnutí motoru, nám ušetřilo práci s výměnou filtru, ale vyndání motorky z vody, která vězí až po kotoučové brzdy v bahně taky nebyla žádná sranda. Ještě že jsme sebou mněli lano a kladku. Takže sundat veškerou bagáž a obvázat dva malé stromky a máme pevný bod a teď už jen na střídačku vyprošťovat přední a zadní kolo motorky. Po hodině máme hotovo.
brody
Čím jsme pokračovali dál v cestě výskyt těchto děr se zvyšoval a tma začínala také houstnout. Naše rychlost se pohybovala kolem Deseti kilometrů za hodinu. Na mapě od Bolota z Jakutsku už jsme dávno nebyli a podle Tomášových optimistických odhadů už nás čekalo jen dvacet kilometrů špatné cesty, ale na garminu svítilo do tmy o něco méně optimistické číslo devadesát pět. Oba jsme chtěli věřit že už je před námi jen oněch dvacet kilometrů a snažili jsme se dojet tuhle cestu ještě dnes. Chtěli jsme dojet až někam k Susumanu a teprve tam postavit stan a jít spát. Takže jsme dlouho do noci bojovali s loužemi a dírami na cestách. Stále stejný postup, díru upravit a kaluži nejprve pěkně projít. A pokud možno co nejrychleji, protože se nám začíná přehřívat motor když běží na volnoběh a opakované a časté startování zase může odrovnat naší super baterii. Takže, když se belhám přes kaluži Tomáš mě velmi příjemným tónem povzbuzuje ať si pohnu. A k tomu všemu nám zase začalo ucházet přední kolo a to na stejném místě jako když ho Tom měnil na benzině, přesně u toho uhnutého ráfku. Měnit duši už se nám opravdu nechtělo, tak jsme použili tajnou zbraň, lepidlo ve spreji. Výborný vynález, sprej obsahující bílou pěnu rozpínající se v duši. Zalepí a zároveň nafoukne kolo.
Takže popojíždíme mezi loužemi, které tu mezi sebou mají rozestupy padesát až pětiset metrů, pajdám louží, když se dá projet je to super a když ne, hledá se varianta přes les, což ovšem často obnáší sundání vaku a kufrů (ještě, že jsme nechali náhradní pneumatiky v Jakutsku u Arťema), Ovšem i v lese je bahno a tak trochu bažina. Tomáš sedí na motorce přidává plyna já se jí ze zadu snažím nadlehčit a potlačit do předu. Je jasné, že při tomto postupu často dostanu přímý zásah bahnem, které léta zpod zadního kola směrem k nebi.
V tomto postupu jsme pokračovali až do chvíle, kdy jsme přijeli k louži široké dvacet metrů, dlouhé patnáct a s měřením hloubky jsem skončila u pasu. Nedala se objet ani zprava a ani z leva, alespoň ne za tmy. Přišlo ono rozhodnutí, na které jsme už oba čekali jako na nutné zlo. Postavíme stan a počkáme na svítání, což by mnělo být tak za dvě až tři hodinky. Rozděláme oheň (medvědi se totiž prý bojí ohne), začne poprchávat, což nám na radosti také moc nepřidá, jestli zaprší, zvedne se hladina řeky a mi tu už asi zůstaneme a vracet se, to ani náhodou. Jsme sto kilometrů od jakéhokoliv živáčka a to na obě strany, jediné co tu můžeme potkat jsou medvědi.
„Chci vožralého Jakutu“ Křičí Tomáš s přáním vidět kohokoliv.
„Budeme se střídat v hlídání ohně?“ ptám se během nošení dříví k místu našeho táboření.
„Asi bychom měli, hoďku jeden a pak druhej.“
„Hmm, jsi asi hodně utahanej, co?“ Tomáš se tváří jak po popravě.
„Jo“ stavím stan
„Tak já postavím stan vstupem k ohni a budeme ho hlídat ze stanu oba“
„Tak, jo.“
Ve stanu nařizujeme budík a upadáme do mdlob.
Budík ani nezazvoní, byl nařízení aby zazvonil za hodinu, a probouzím se hážu oko na oheň, hoří, přikládám a jdu zase spát. V tomto postupu se střídáme až do svítání, kdy oba usínáme a ani ten zvonící budík nás už nevzbudí.