Počet ujetých Km: 185
Přenocování: Susuman (zlatokopecká ubytovna)
Ani nevím kolik je hodin, ale svítání máme už dávno za sebou. Tomáš teď hasí oheň, který se dostal do kořene stromu a ne a ne se nechat uhasit. Já balím stan, alespoň se o to snažím. Noha mi přes noc pěně zatuhla a potřebuje rozhýbat.
Problém s objezdem louže, který se zdál včera neřešitelný jsme vyřešili jen s malým nedorozuměním v komunikaci a výkladu slova „ to půjde“.
Jenže ty díry, louže, kaluže nebo třeba mini rybníky, které jsme překonávali včera, to byl jen začátek. Velikosti se začali zvětšovat a vzdálenosti mezi samotnými kalužemi se zkracovali.
Stáli jsme nejednou před louží, kterou jsme si mysleli, že nepřejedeme, ale při představě vracet se stejnou cestou, podstupovat to co máme za sebou znova, jsme ji nakonec přece jen překonali a doufali, že teď už to nejhorší máme za sebou, a bude se to už jen zlepšovat. Prostě zpátky ni krok.
Někde to přece skončit musí. Jenže v místě, kde pravděpodobně vedla cesta blízko říčky, která se rozhodla změnit směr a v cestě ji stála kamenná silnička, jsme už opravdu mysleli, že budeme muset otočit. Naštěstí podemletý, metr vysoký břeh cesty se nechal srovnat i bez lopaty. Zahráli jsme si na vězně, kteří tuhle cestu před osmdesáti lety stavěli, s tím rozdílem že my jejich práci tak trochu rozbili klacky a kameny. Provizorní sjezd do koryta říčky, bez vody, vydržel a my mohli pokračovat v cestě.
Překonali jsem spousty překážek v podobě děr na cestě, velkých louží přecházejících v bažiny, spadlých mostů, hlubokých brodů, propadlých odtoků a všeho co si jen můžete nebo nemůžete představit. Podstoupili jsme vytahování motorky z louže hluboké bez mála půl druhého metru, opakované a nekončící přenášení kufrů a vaku přes louže, překopávání terénu, hašení požáru a také jeden přímý let. Rozbili jsme malý kufr, plastový kryt nádrže, utrhly přídavný blatníček sněhovými řetězy, kterými jsme se snažily vyhrabat z bahna, a také píchli přední duši.
Když už jsme se smířily s tím, že za dvě stě metrů, ne-li dřív bude další louže a že dnes to asi nedojedeme. Když už jsme přivykli věčnému odstrojování kufrů a nošení věcí, předvídání, že ten tmavý flek na obzoru je díra, věčnému slézání a procházení louží, začala se vzdálenost mezi loužemi prodlužovat. Blížili jsme se k místu na mapě, kde se cesta v ostrém úhlu odvrací od velké řeky a míří k hlavní cestě. To byl náš první optimistický bod na mapě, odsud by se to opravdu mohlo začít rapidně zlepšovat.
U řeky jsme dokonce potkali lidi. Byli to pěkně opilí rybáři. A Tomáš, který se strašně těšil na lidskou přítomnost, nevydržel a začal jim vyčítat proč jsou opilí až natolik, že se jeden z nich začervenal a zastyděl. Ptali jsme se jich na cestu. Jeden začal vehementně mávat rukama a nejspíš nám chtěl vysvětlit, že cesta stojí za prd, ale druhý ho zastavil a upozornil ho, že přijíždíme od Tomtoru a cestu, kterou máme před sebou, budeme považovat už jako procházku růžovým sadem.
Měl pravdu, na vzdálenosti čtyřiceti kilometrů už nás čekalo jen deset velkých louží. A pět jich bylo hned za sebou.
Sotva jsme najeli na novou cestu Tomáš, nevydržel a začal líbat gruntovku jako by to byla vysněná cesta. Pokračovali jsme v cestě a já začala bojovat s ospalostí a boj jsem prohrála. Usínala jsem Tomášovi za zády a pro něho to asi nebylo moc povzbuzující, protože jsme zastavili na parkovišti. Převlékali se do suchého, když v tom zastavil taxík a k nám se hrnul páreček s foťákem. Bili to turisté z Polska, kteří jeli do Magadanu STOPEM.
Pokračovalo se do města natankovat a najíst. U obchodu nás zastavil jakýsi muž se ženou a začali se jako vždy vyptávat. Potom se ptali kde budeme spát a když jsme odpověděli, že bychom rádi našli nějaký penzión hned nám pomohli a přes město nás doprovodili nejprve k jednomu a potom k druhému. Bohužel byli oba plné, nebo možná bohu dík. Vzali nás k sobě do zlatokopecké ubytovny. Připravily bohatou hostinu, nechali nás umýt a potom vyspat do růžova.
Cesta Rout OFF Bones nám trvala dva dny. Podle instrukcí od lidí z Jakutska měla být nejnáročnější část dlouhá sedmdesát kilometrů, na Stotřicátém kilometru to už měla být sranda. Jenže „dobrý“ to bylo až na dvěstědvacátém Km což dělá sto čtyřicet nekonečných kilometrů hodně špatné cesty. A když se vaše rychlost v průměru pohybuje kolem deseti kilometrů v hodině, je to hodně dlouhá vzdálenost. Jako z Prahy do Kraslic po lesní cestě, která se nejezdí už ani traktorem, protože je rozbitá od vody a plná obřích louží.