Počet ujetých Km: 240
Přenocování: u benzínky v Orotukanu
Milosrdný a zasloužený odpočinek v podobě dlouhého a nerušeného spánku v pokoji správce Michala Nikolajeviče, který se přemístil k jinému nájemníkovi a nám přenechal svou cimru, jsme ukončili už v deset hodin. Kolem desáté jsme totiž očekávali příjezd našich hostitelů z práce. Slíbili nám exkurzi ve zlatém dole. Ale přísná ochranka jim to nepovolila a Michal a …… se vrátili až kolem oběda. Ten se podával v jídelně. V místnosti o třech stolech, televizi přidělané ke zdi, oknu směřujícímu na dvůr plný náhradních dílů a dvou okýnek do kuchyně. Tak trochu jako jídelny u nás před dvaceti lety, jen s tím rozdílem, že tady se paní za okýnkem usmívala a jídlo bylo výborné.
Po obědě jsme se pustili do opravy kola na motorce a při zběžné kontrole jsme zjistili ještě jednu a o dost horší závadu. Máme zlomené a ohnuté uchycení zadního tlumiče. Doufaje že to nebude horší, rozděláváme plasty, abychom se dostaly až ke šroubu, který vše drží. Po odmontování plastů ovšem zjišťujeme, že je i tlumič na prasklý. Takže cesta Rout OFF Bones si vzala další oběť, náš tlumič. Dlouhé rozhodování jestli vymontovat a pokusit se spravit vyřeší ruský sebevědomý specialista a i Tomášovy argumenty proti opravě na tomto místě smete francouzským klíčem ze stolu a začne rozdělávat ohnutý šroub a při tom ještě zvládá tlumit zbrklost pomocníka, který se vehementně snaží škodit nežli pomáhat.
Já se odebírám do mírumilovného chladu místnosti, venku totiž už několik dnů panuje třiceti osmi stupňové vedro, a snažím se něco napsat, ale když to nejde tak to nejde, no a mě to nejde pořád. Jeden ušmudlaný, suchý článek mi trvá čtyři hodiny. A k tomu s mým sklonem k usínání, kdekoliv a kdykoliv, s tím mám problém už od základky a dopracovala jsem to až do takové dokonalosti, že jsem zvládla usnout i u diktátu, za volantem nebo třeba v práci ve fabrice, to jsem si potom musela saxofon přilepit izolepou k ruce, aby mi neupadl na zem. Takže musíte chápat, že mám docela co dělat abych z psaní nepřešla plynule ke spaní.
No, a když už boj začínám na plné čáře prohrávat, přijde Tomáš a hlásí „Hotovo, balíme a jedeme“. To jsem ale netušila, že tím ve skutečnosti myslí, že mám zabalit a že tak za půl hodiny se pomalu začneme oblékat do toho teplého, motorkářského oblečení, ve kterém se zapaříte, než řeknete švec, a pak se teprve pojede.
Takže za dnešek jsme toho moc neujeli, alespoň podle Toma, mě by totiž vůbec nevadilo přespat ještě jeden den v Susumanu, místo toho stavíme stan u benzínky ze strachu z medvědů a já mám pod karimatkou nejmíň půlku Himalájí. Takže se nedivte, když se špatně vyspím a zítra budu mít hódně blbou náladu.