Počet ujetých Km: 404
Přenocování: Magadan (konečně)
To je to místo odkud už je Sibiř na západě a do Evropy je to, pokud ne blíž, tak rychlejší určitě, přes Ameriku. Místo nejdále na východním kontinentu, kam vedou „normální“ cesty. Tak sem jsme se plahočily takovou dálku, tak tohle jsme chtěli, a jsme tu.
Po absolvování hry na hledání pokladu, i když v našem případě to byla večeře, za doprovodu dvou místních policistů, z nichž jeden ve škole za postřeh nedostával asi ty nejlepší známky. Po samotné večeři ve velmi (ne) příjemné podniku a to jsem ještě před tím vším klečela v koupelně hotelového pokoje nad vanou špinavého prádla ponořeného do černé, co černé do černo černé vody a s nažila se vyprat a vymáchat prádlo co v nejmenším množství vody, protože teplá netekla. Na místo toho jsme byli vybaveni zánovním kbelíkem, lavorem do kterého by se vešlo leda dítě a ponorným vařičem. Množství vody na mytí tedy určovala velikost kýble anebo vaše trpělivost. A to to začlo všechno tak slibně.
Že jsem měla kameny pod karimatkou nakonec nebyl takový problém, vlastně jsem o nich za pár vteřin ani nevěděla, spala jsem jak mrtvola, jen nad ránem jsem se na chvilku probrala, protože jsem slyšela jak mluvím ze spaní. Pak cesta, ubíhala normálním tempem, asi jsme si zvykli. Ani jeden z nás by si ještě před pár dny nemyslel, že to po čem nyní jedeme, někdy nazveme docela dobrou silničkou. Jen jeden problém máme, a to že každou sebemenší louži na cestě objíždíme s velkým respektem, co kdyby byla hluboká. Prostě získaný respekt. Ten divný pocit nejistoty a strachu v nás zůstane ještě dlouho.
Při zastávce na oběd rozveselíme posádku autobusu. Autobusu, který má náhon na všechny čtyři kola a je podobný spíše náklaďáku nežli MHD. Chlapi se sesypou kolem motorky a koukají na ni jak deseti letej kluk na rozsvícenej vánoční stromeček, pod kterým je nápadně velký balíček.
No a pak už asfalt před městem, paráda, relax, klimbám Tomovi na zádech, chudák, pomyslím si a snažím se probrat, jenže ani prudké pohyby hlavou a končetinami mi nepomáhají.
Do Magadanu jsme dorazili se západem slunce, krásný pohled, a první místo kam Tomáš jel bylo pobřeží. Jenže příroda je neúplatná a po večeři, která se konala u cesty, se moje střeva rozhodli protestovat a najít toaletu byla spíše otázka života a smrti nežli nutnost. Spásu jsem našla v hotelu, a když jsem přišla, už jako nový člověk, Tomáš mi oznámil, že se jde na obhlídku pokoje. Asi už jsme oba vyměkli.