Počet ujetých Km: 589
Přenocování: St. Peterburk
Přes noc pršelo.
Ráno se nám, no teda vlastně mně nechtělo vůbec vstávat. Čeká nás přechod přes pověstné ruské hranice. Mají nás čekat několika hodinové fronty a nepříjemné zdržování v podobě papírování. Povalování ve spacáku se tedy nedalo prodlužovat do nekonečna.
Na ruské hranice jsme přijeli docela brzy. Něco kolem osmé hodiny ráno a fronta která očividně čekala až celníci začnou pracovat byla slušně dlouhá.
Tomáš začal praktikovat předjíždění, podobně jako když se prodírá hustou dopravní zácpou, a zastavil se až před zavřenou závorou. Není dobré naštvat si kolonu čekajících vypruzených a nevrlých řidičů. Čekali jsme.
Během předstíraného utahování bagáže jsme si všimly povoleného řetězu. No vcelku jednoduché seřízení, ale pokud víte kam jste přesné uložily nářadí. Po chvilce hledání a pootvírání obou kufrů se podařilo všechno najít a utáhnout. Oprava hotova a co teď, čekat se nám nechtělo a tak šel Tom vyzvídat řidiče vozů, kteří trpělivě čekali na pokyny uniformovaných strážců závory.
Bylo mu sděleno že do okýnka vedle oné červeno bílé tyče má vložit doklady a vyčkat.
Vložil, cizí ruka mu je podala zpátky a doplnila o informaci že má pokračovat u dalšího okénka za závorou.
Sotva jsme projeli skrze jediné neoplocené místo v dohledu začlo znova pršet. Zastavili jsme u buňky pod střechou, kde na nás čekal lotyšský celník. Kouknul do pasu a povídá že můžeme pokračovat. Jenže do deště se nám moc nechtělo. Čekali jsme, čekali a čekali a doufali že ten liják přestane, a mezitím si pětkrát přesedli aby nám vítr nefoukal vodu na záda, posouvali se před zvyšující se hladinou tekoucí vody, která místy dosahovala deseti centimetrů. Ale pořád se to nechtělo ustat, po půl hodině se intenzita kapek dopadajících na střechu snížila, ale sotva jsme opustili přístřešek zpustilo se tolik vody, že jsem si připadala jak při natáčení americké scénky, kdy na herce stříkají hasičskou hadicí a pořád to režizérovi připadá málo. Po hodině sezení jsme se rozhodli jet k další řadě okýnek.
Hned nás Ruský příslušník na směroval kam zaparkovat motorku, která tu vzbuzovala nemalou pozornost, a kam si dojít pro formulář číslo jedna.
Vyplněno, dvakrát pro každou osobu. Okénko dvě, další dva páry papíru. Jeden na motorku druhý na řidiče. Papíry byla psané azbukou, ale ač se Tomáš učil deset let rusky tohle se nezvládal. Slečna v okénku ochotně vylezla ven za námi, podotýkám že stále hustě pršelo, a překládala a ukazovala kde udělat křížek a kde podpis.
Ve srovnání s Bulharsko-Rumunskou hranicí je tohle procházka růžovou zahradou. Lidi byli ochotní pomoct a ani moc nezdržovali. Jen jedna věc jim vadila, pneumatiky, které jsme si vezli s sebou. Mysleli si že je chceme prodat. Při vysvětlování, že cestujeme do Magadanu a nejsme si jistí že gumy koupíme po cestě jsme bily odměněni úsměvem a radou, že do Magadanu nevede žádná cesta.
Akorát přestávalo pršet a my zase vyrazili na cestu dál na východ. Pěkně jsme se rozjeli po rovných, přehledných, poloprázdných silnicích, a unešení myšlenkou že teď už konečně můžeme pokračovat bez vidiny dalších hranic a že už nás nic nezastaví jsme zapomněli na POLICAJTY. Jeli jsme 120 na 90.
Čekali na horizontu a vybaveni malým pistolovým radarem náš hřích odhalili.
Tomáš si zase zalezl do auta. Mají to ale pěkný zvyk, všechno co si řeknete je beze svědků a zůstanete jen mezi vámi a vašimi peněženkami.
Já mezitím sedím na okraji vozovky a pozoruji místní „rušnou dopravu“, každé auto co projede je skvost sám osobě. Někdy přemýšlím jak to tu mají s technickou kontrolou vozu. No nic, blíží se děda na starém, hodně starém kole. Zatáčí na boční cestu hned vedle mě, zastaví, seskočí z kola jako kdyby se snažil vyrovnat hrozící pád, ale najednou mohutně dupne do písku kousek ode mne. Pak se ohne a drží hada s rozšláplou hlavou a mohutně se směje. "Šošolica" povídá…"zmija", mrskne sní o zem, nasedne na kolo a zase si ve svém poklidném tempu odšlape v rytmu vrzajících pedálů do nedaleké vesničky.
Tomáš přišel s tím, že mu dal 60 euro, a že mu v Rusku neplatí pojistka na motorku. Policajt nám velice ochotně doporučil jeho kamaráda na úřadě a s Tomášovo mezinárodním řidičákem v autě nás tam doprovodil. Doprovodil Tomáše až vše zaplatí a pak teprve vrátil doklad a odjel. Já zase čekala venku, a ještě pořád přemýšlela o neviditelnosti toho hada, ikdyž byl tak blízko. Mohl mě kousnout, au.
Venku stálo zaparkovaných asi pět aut a řidiči se povalovali uvnitř a čekali bůh ví na co. Napadlo mě že Rusové asi nemají co na práci.
Policejní stanice vypadala jako polorozpadlý kravín, ve kterém nejsou ustájeny krávy protože hrozí zřícení. Plocha na parkování připomíná udusané nádvoříčko, takové co měla babička na dvorku před králíkárnou, jen ty slepice co u ní běhaly tu chybí.
Tomáš konečně vylezl, s pobaveným výrazem a ze stejným názorem na zaměstnanost místních pracujících a to i úředníků policistů. Když vyplňoval pojistnou smlouvu, náčelník musel opustit místnost a celou dobu stál na chodbě opřený o zeď.
Pokračuje se. Po několika nutných zdravotních přestávkách (zdravotních protože při dlouhodobém sezení vás začne nesnesitelně bolet…víte co) jsme dojeli až do Petrohradu. Našli bankomat, navštívili Něvský prospekt (Něvskou ulici, to pro tu mladší generaci, která neví co je prospekt) najedli se a chtěli vyjet z města. Připomínám že jsme neměli navigaci a ani mapu, netrefili jsme tedy tu pravou výjezdní komunikaci, ač jsme věděli že je na severovýchodě a že jich tam moc nebude. Ona to tiž světová mapa nahraná v Garminu neseděla nejen tvarem silnic, ale ani jejich polohou. Byla prostě úplně mimo. Po dvou hodinovém bloudění a slovní výměně názoru na domnělý směr jízdy jsme se shodli alespoň na jedné věci, a to že půjdeme spát. Našli jsme místo někde na pokraji města a postavili stan. Bily čtyři hodiny ráno.