Počet ujetých Km: 405
Přenocování: Skorovodino
Při nandávání věcí na motorku jsme zjistili, že není zapojené napájení gps navigace, to byl tedy Tomášův ranní úkolu mezitím co jsem balila zbytek věcí.
Cesty byli prozněnu zase děravé jak řešeto, ale podle vyprávění lidí nás měl čekat úsek který už je téměř půl na půl asfalt gruntovka. Ale i ten asfalt byl děravý takže se naše rychlost snížila na maximálních osmdesát km\h. Připadám si jak ten plastovém pejsek co se lepil na palubku v autě a všichni měli srandu s toho, jak pořád kýve hlavičkou. Nahoru a dolu a do strany, prostě jsem si připadala jak čert na pérku, tak nám fungoval tlumič. To že z něj teče olej jsme už dávno neřešili. Věděli jsme, že na něm musíme odjed až do Krasnojarsku. Což dělá nějakých …Km. Tak musí vydržet.
Zrovna dneska jsou snad erupce na slunci, prostě špatnej den. Potřebujeme natankovat a jako natruc buď nemají benzín, nejde proud anebo ho vydávají jen na talony (poukázky na benzín). Až na páté benzínce se nám to podaří a když už po hodinovém bloudění městem, které předcházelo samotnému natankování, opustíme město píchneme. A jako na truc se nám rozsype ten spravený tlumič. Zvedli jsme motorku na velký stojan aby bylo možné sundat zadní kolo a jak klesla vidlice, rozsypal se úplně. Duši jsme vyměnili, ale co s tím tlumičem?
„To půjde nandat zpátky“ Prohlásí tak trochu přejícně Tomáš.
„No já si myslím, že ne. Trčí z toho kus železa“
„Ne ne to je plast“ Vyhrkne Tom a běží se hned podívat.
Po rozebrání tlumiče, ke kterému jsme navíc potřebovali devatenáctku klíč a museli kvůli němu zastavit řidiče náklaďáku, který pak celou dobu pozoroval naše počínání s úsměvem, jsme se přesvědčili, že to byl opravdu kus železa.“
Tomáš odborně zatloukl trčící kus kovu zpátky na své místo. Nebo spíše se snažil, aby netrčel ani dovnitř ani ven a povedlo se. Nasadili jsme tlumič na původní místo a pustili motorku na malý stojan. Je nám jasný, že tlumič už netlumí, alespoň to péro by mohlo. To sice tlumí, ale není možný, abychom jsme na tomhle jeli oba a ještě z bagáží. Stopujeme, ale jen manželské páry, protože do auta s mladými nenasednu. Zastaví nám Gríša se ženou a dcerou Elenou. Nakládají všechny naše věci a ochotně nás doprovází až do padesát kilometrů vzdálené vesnice, kde nám ještě od taxikáře zjišťuji stav místních servisů, a zvou na malou večeři u vlakového nádraží, kde čekají na Gríšovo bratra. Poté nás vezou na tišší místo u benzínky, kde stavíme stan a jdeme spát.