Představte si lesní cestu se všemi možnými dírami, bahnem, kamením a vším co k tomu patří, prodlužte jí na vzdálenost, která odpovídá dvanácti jízdám z Prahy do Karlových varů, nebo jedné jízdě z Prahy do Paříže a ještě kousek za ni. V dosahu tři sta kilometrů od „cesty“ vymažte veškerá města, vesnice, obchody a benzínky. Zbourejte mosty přes řeky a na místo obyvatel vypusťte medvědy a losy. Pak se možná přiblížíte k tomu, co nazývají Road of Bones.
Tato cesta byla postavena za Stalinovy vlády jako spojnice mezi velkými městy Jakutsk a Magadan. Ve skutečnosti však nezačíná v Jakutsku, ale v městě Nižnij Besťach, který je na východním břehu řeky Leny. Jakutsk leží na západním břehu a dosud zde neexistuje žádný most. Řeka, která zde má šířku i 17 km, v zimě zamrzá a v létě zde fungují trajekty. Nyní se cesta rozděluje na starou a novou část a to u již vysídlené osady Kyubyume, kde původní cesta vede přímo přes pláně. Novější, která byla dříve používána jen jako „zimník“ ( cesta, po které se jezdí jen za sněhu a ledu, kdy zamrznou řeky a močály) je nyní přestavěna doslova na štěrkovou dálnici a opatřena Betonovými mosty.
Stará Cesta se začala stavět v roce 1932 a její stavba pokračovala až do roku 1975. Jako pracovní síly byli použiti vězni z pracovních táborů a okolních gulagů, kterými byla tato oblast proslulá. Na tisíce těchto vězňů zemřelo při výstavbě cesty, které se začalo říkat „Daroga na Kostiach“ (cesta kostí, proto tedy i název Road of Bones). Až v Roce 1992 byl v Magadanu slavnostně odhalen pomník (Mask of Sorrow, maska smutku), který vzdává čest všem padlým.
Původní varianta byla jediná suchozemská cesta v této oblasti. I poté co „Trassu“ (Cestu), jak ji místní jednoduše nazývali, protože nepotřebovala žádné jiné jméno, postavili, zůstává hlavní způsob přepravy zboží do Magadanu lodní doprava a v osobní dopravě převažují letadla. Po dokončení nové trasy (2010), bude cestování pohodlnější.
Road of Bones měří 1826km (Jakutsk-Tomtor-Magadan), je tvořena hlínou, kamením a štěrkem, které vězni systematicky vršili na sebe, vede přes horskou pláň, na které v zimně teploty místy klesají až na -71.2°C. Jako tomu je v nestudenější osídlené vesnici Tomtor. Teplotní výkyvy, nestabilní močálové podloží, řeky a potoky ničící cestu. To vše je tu na denním pořádku. Mosty na této cestě buďto nejsou, nebo jsou dnes už nesjízdné a poničené. Cesta je krátce řečeno každoročně v havarijním stavu. Magadanský region navíc svou část staré cesty již neopravuje a ta je neprůjezdná. Dokonce ji v polovině roku 2007 uzavřeli (sjízdná je jakž, takž do Tomtoru) a těch pár nákladních aut co tudy projížděli do Magadanu, odklonili na novou trasu.
Po pádu Sovětské vlády se tato cesta stala výzvou pro motorkáře. Jako první jí v roce 1995 projel britský tým Mondo Enduro. Dále Nor Helge Pedersen, Simon Milward v roce 2001. Ewan McGregor a Charley Boorman na své cestě okolo světa s filmovým štábem a doprovodným týmem v roce 2004. Bohužel se jim nepodařilo projet celou tuto trasu na motorkách a museli se vydat pro pomoc, tedy konvoj Ruských náklaďáků, které je převezli přes řeky. O této akci byl natočený seriál a napsaná kniha, která sice nebyla přeložena do češtiny, ale popisuje pocity obou dvou cestovatelů. Pár motorkářů bylo i z české země…
V roce 2005 Michal Ponca, Libor Gyna, Martin Pouba, Jula Mikula a Martin Jiřička tvořili skupinu dobrodruhů, která svou akci nazvala příznačně „Expedice na konec světa-Kolyma 2005“.
No uvažte, není tohle výzva.