Po dlouhých přípravách a vyřizování, všeho možného je to konečně tady. Odjezd se blíží každým dnem. Plánovali jsme ho v Sobotu, ale nějak se nám to prodloužilo. Člověk vždycky na poslední chvíli zjistí že mu něco chybí.
Náporem miliónů myšlenek na naše netrénované mozkové zařízení, jsme si museli udělat pauzu v podobě nedělní návštěvy lezecké stěny. Na konec to bude na dlouhou dobu naše poslední návštěva a s balením jsme téměř hotovi.
Po návratu se pokračovalo.
Všechny věci jsme poctivě vážily, abychom věděli kolik toho pobereme. Systém byl tento. Rozdělit věci na tři hromádky. První „Nutně potřebujeme“ , „Je dobré je mít“ , a poslední „Bylo by dobré je mít“. A tak jsme celé dva dny balení přemýšleli o tom, co by se mohlo přihodit a čím by jsme to co nejjednodušeji vyřešily. Povedlo se. Motorka je naložená. Jenže stačil první pohled na hotové dílo a myšlenka co nám oboum současně prolítla hlavou byla, že na rovině to nějak uřídit půjde, ale cos tímhle budeme dělat někde v terénu.
Cesta je naplánována po severní straně Ruského kontinentu, no naplánována, rádi bychom tudy jely, ale nikde jsme neobjevili žádné zmínky o tom, že by tudy někdy někdo jel. Na mapách cesty končí v Pečoře, od tamtu do Vorkuty nevede žádná čárka….no prostě se uvidí na místě.