Počet ujetých Km: 418
Přenocování: Kousek od vesnice Rozvilka
V noci byla zima, alespoň to říkal Tomáš. Teď je devět ráno (u nás čtyři v noci) a on odjel zalepit naši rezervní duši. Za deset minut je zpátky a drží v ruce láhev s horkou vodu a zubí se. V druhé ruce drží pytlíky s čajem. „Potkal jsem jednoho kluka, co nám pomůže, je totiž neděle a jediná opravna má zavřeno, jmenuje se Jaša a já jedu k němu domů, tak zatím“ a zmizí.
Vrátil se za hodinu a duši měl spravenou. I tu jeho, lidi jsou tu prostě hrozně moc laskaví a pomůžou i když vůbec neprosíte.
Zimník přestavěný na novou cestu a novou variantu Rout OFF Bones je sjízdný, nové dvouproudé úseky, mosty a téměř žádný brod. Příroda je tu ale také krásná. Chvíli jedete po planinách po rovné cestě, chvilku se cesta klikatí mezi šikmými srázy hor a jindy je lemovaná řekami a jezery. Krásná turistická vyjížďka
Ve tři hodiny jsme dorazili do Kuybyme na benzínku. Tedy na místo kde jsme na cestě do Magadanu odbočili v pravo na starou cestu, na místo kde nám zdejší obsluha říkala, že neprojedeme. Měli radost a třásli nám rukama. Byli, jak to říct slušně, nalití jak dogy. A když se Tom zmínil že jsem měla narozeniny, jen rozdmýchal oheň. Začla alkoholová smršť.
Vyhnuli jsme se jí jen zuby nehty tím, že se začal řešit tlak v zadní pneumatice. Jeden z nich, Sergej, přijel s ruským strojem na údržbu runtovek a nafouknul nám zadní kolo. Potom nás vzal na projížďku.
To je stroj, se kterým by se stará Rout of Bones projela jedna dvě, z brodu, který jsme projížděli jako první na naší cestě tam, si vůbec hlavu nedělal a vzal to přímým směrem přes nejhlubší část řeky a ani jsme si nevšimli a byli jsme na druhé straně, prostě hračka pro Ruské kluky. A jako perličku na dortu, jsme projeli lesem a radlicí lámali stromy. Stroj si ani nezpomalil, jen se drkotal vpřed.
Po návratu na stanici, zavládl klid. Většina účastníků pijácké smrště spala a při naší smůle i jediný člověk, který měl na starosti kasu a výdej paliva. Marné pokusy jeho kolegů o probuzení byli neúspěšné. Nebyli na něj dostatečně tvrdí. V buňce, postavené z prázdné palivové nádrže, ve které spal na gauči, hned vedle výdejního pultu, ležel i plechový hrnek s vodou. Výborný nástroj na buzení. Po deseti minutách už jsme byli připraveni opustit místo.
Oba jsme seděli na motorce a už už se rozjížděli, když v tu ránu přijeli dva Angličané. Byli na cestě do Magadanu. Doporučovali jsme jim starou variantu, ale oni chtěli být v Magadanu co nejdříve. Tak na konec asi zůstaneme jediní, kdo tuhle cestu letos projede.
Na večer nás překvapil brod, tedy spíš hladina vody v něm. Cestou na Magadan byla voda do půl lejtek a teď mám co dělat aby mě proud nestrhl na záda, takovou má sílu. Sahá mi skoro po pás. A Tom měl co dělat aby projel, musela jsem i chvilkami tlačit, tím myslím motorku.
Začalo pršet, skvělý. „Ale cesta je dobrá pojedeme dál“ Říká Tomáš.
Za deset minut poté se drkotáme třicítkou po nově rozhrnutém kamenném, neuježděném podkladu. „Ještě pořád je ta cesta dobrá?“ Rejpavě se ptám.
Zastavili jsme u dřevěné budky postavené u pramenu pitné vody a rozhodovali se jestli pokračovat nebo zůstat na noc zde. V rozhodování nám pomohli řidiči náklaďáků, kteří zde nabírali vodu. „Jaká je cesta směrem na Khandygu?“ Ptá se Tomáš.
„Stejně na chuje jako tohle“ ukazuje stejným směrem, jakým jsme přijely.
„A jak je to dlouhý?“
„Kousek, jen padesát kilometrů“
V Rusku, jsou vzdálenosti prostě jiný.
Rozdělávám oheň, jediná zbraň proti medvědům a stavím stan. Tomáš vaří večeři a jde se spát.