Počet ujetých Km: 109
Přenocování: Kdesi u cesty v dřevařské maringotce
Jak se včera rozhodlo tak se stalo. Jeli jsme k přívozu, za necelou půl hodinku jsme byli na lodi. Opět jsme vzbudili pozornost okolních lidí. A ti se shlukli kolem nás a našeho stroje, říká se tomu sbližování kultur, ale mě to zrovna teď přišlo jako okupace, potřebovala jsem se zdejchnout na záchod, ale to nejde když jste sledování a vyslýcháni davem zvědavců.
Nečekali jsme ani půl hodiny a loď přirazila ke břehu, záchod se nekoná. Na palubě jsme od místního obchodníka koupili chleba a mléko, prohodili pár slov o cestě co nás čeká, ale nedozvěděli jsme se nic nového. Cesta bez asfaltu, benzínka bůh ví kde a poslední obchod byl na druhé straně.
Zaparkovali jsme GS'o na rovný plácek nad řekou a započali výměnu naší sjeté zadní gumy. Tahle stařenka má za sebou loňský výlet po Turecku a cestu až sem, a kupodivu už žádný vzorek, co taky čekat od sjeté silniční gumy. Nářadí připraveno, motorka postavena na velký stojan a zpola odstrojena, naložená totiž přepadává na zadní kolo. Přezouvání může začít. Na tuhle akci se Tomáš trénoval v jednom servisu u Prahy, celkem do této chvíle přezul tři kola. Vybaveni mini montpákami jsme se marně snažily odrazit gumu. Nepomohlo skákání na pneumatice, páčení ani pomoct okolojdoucího. Jako poslední šance se jevil policajt na motorce. Naklonili jsme celou motorku nad přepravenou gumu a odrazili jí, bohužel se jednokolí stroj převrátil a spadl na obnaženou zadní vidli. Kdo by to byl čekal?
Po dvou hodinách a slovní výměně, hotovo a jedeme.
Projíždíme vesnice, kde se vyhýbáme cisternám s pitnou vodou. Ujíždíme hlídacím psům, kteří zběsile pronásledují naše točící se kola a hledáme pumpu kde dohustíme kolo. Vyjíždíme po pražných cestách stejného typu, které jsme potkávali místy i na druhé straně, jen s tím rozdílem že tady je v menšině ten asfalt. Ten je umístěn strategicky jen ve větších vesnicích, to aby se tam moc neprášilo. Po opuštění poslední vesnice se cesta narovná a mizí přímo před námi za horizontem.
Písek, hlína a štěrk, který tvoří cestu, je uježděný a tvrdý jako beton, cesta je lemována vysokými stromy, které se posléze zmenšují, až zmizí úplně. Nahradí je bahno a přeoraná hlína s pískem. Podle to ho bych řekla, že se cesta staví už desítky let. Ono nějaký rok trvá než stromy narostou do takové velikosti, jako byli na začátku lesa. Jediné co je okolo vidět, jsou celkem "tři" odbočky do vesnic, které jsou od sebe několik desítek kilometrů. Dojeli jsme až na místo kde zmizel i uježděný štěrk od kol náklaďáků odvážející vytěžené stromy, a nahradil ho jen píseček, bahno a občas nějaký kámen, které už nepřipomínal tvrdostí zorané pole natož pak beton. Odbočili jsme do vesnice kam nás vedle navigace. Bahnitá brázda, která zdaleka cestu nepřipomínala, vedla vesnicí, kolem sedmi dřevěných, pokřivených domků na pole, kde nebyla kde se ztrácela ve velké louži, za ní nás otočili místní, že tudy nic nevede. Máme to zkusit po té hlavní. Zkusili jsme to.
Po sto metrech zkoušení držení stopy v třicet čísel vysokém bahně to Tomáš položil. Bojovali jsme ještě asi sto metrů a pak nám vypověděla službu spojka.
Tomáš se vydal prosekanou brázdou v lese, která se tvářila schůdná do nedaleké vesnice pro pomoc. Já čekala a hlídala náš stroj. Při čekání mě žrali komáři a čím více zalézalo sluníčko, tím byli dotěrnější. Vyzbrojena moskytiérou a sekyrkou jsem si rozdělala oheň a doufala že poleví se svým obtěžováním, ale nic. Při hledání dříví jsem zalezla hlouběji do lesa, kde jsem je ještě vyprovokovala k pořádání dalších hromadných náletů. Při té příležitosti jsem učinila hrůzný objev. Všude byly močály. Po dlouhém čekání se mě zmocnila myšlenka že se Tomáš někde v to močálu utopil, už jsem začala přemýšlet jestli ho jít hledat. Ale to bych nechala věci opuštěné a samotné v širém lese. Z mého přemýšlení o záchranné akci mě vyrušil zvuk traktoru, který se ozval na příjezdové cestě. Do vesnice a zpátky mu trvalo dvě a pul hodiny.
Přijel ze stejným člověkem, který nás otočil ve vesnici že máme jet jinudy. Hrdý majitel dvou malých traktorů ruské výroby, které mimochodem na technické nemohli byt nikdy, nám přijel na pomoc. Přišel si okouknou situaci a Tomáš smutně konstatoval že náš stroj už ani nestartuje. Hlásím že sem na ni ani nesáhla.
Záchranný traktor při své cestě k naši motorce nedojel daleko, vzal to moc při krajnici kde byl písek natolik podmáčený, že se choval jako tekutý. Přední kolo zpola zajelo do zvlhlé pasti a ani couvání už mu moc nepomohlo. Majiteli nezbylo nic jiného než volat pro pomoc, a protože čárky na jeho mobilu znázorňující sílu signálu byli na celém prvním stupni, podnikl nejspíše již tisíckrát osvědčený způsob. Vylezl na střechu a volal synovi. Ten se po půl hodině přidrkotal na druhém čtyřkolém pokladu. Vyprostil tatínka a potom i nás. My jsme mezitím odstrojili a vytlačili motorku až na zpevněnou cestu a odnosili tam i ostatní věci, za houstnoucí přítomnosti krvežíznivých okřídlenců, kteří na vás útočí o to víc čím máte zaměstnanější ruce. Tady jich je tolik, že kdyby jich byla třetina tak jich je stráášně moc. Ale víte co je na ně nejlepší? ZVIKNOUT SI!
Přivázali nás k traktoru a započalo přibližování našeho nepojízdného stroje zpátky k řece, kterou jsme ráno přepluli. Po dvou pádech řidiče motorky bradou do štěrku jsme zastavili u staré dřevařské maringotky, tady dnes budeme nocovat. Maringotka byla plně vybavena. Kamna, palandy, sušák, špinavé nádobí, náhradní díly do nějakých strojů a chlapi tam měli i pastu a kartáčky na zuby. Tentokrát zatopil Tomáš. Vaření večeře, usínání při příšerném vedru a blahodárný spánek. Ráno nás přijdou vzbudit. Dohodli jsme se že zítra nás dotáhnou až k přívozu. Je to necelých 80km. Na vlečení v hlubokém štěrku dost daleko.